Bezmála 300km dlouhý otvírák sezóny, italská primavera Milano-Sanremo, je v cyklistickém světě jednou z nejvíce ceněných trofejí. Naprosto logicky  tak přitahuje zájem všech, kteří touží se natrvalo zapsat do historie. Pokušení je o to silnější, že k úspěchu je třeba "pouze" dokonale zvládnout závěrečnou 15ti minutovku, tedy legendární Poggio Sanremo. 4km nahoru, 4km dolů, plus 2km dlouhá "cílová rovinka". Vše ostatní je víceméně příprava na toto hektické finále.

Poggio di Sanremo

Já vím, trošku jsem to zjednodušil, ale zbývajících 280km opravdu o vítězi většinou nerozhoduje. Tenhle závod spíše než klasiku tak připomíná jarní najíždění kilometrů v podání profipelotonu se závěrečnou all-out čtvthodinkou. Jakkoliv se tedy belgické Ronde, italské Strade-Bianche, francouzské Paříž-Roubaix a ostatní klasiky dají směle pojmenovat jako závody pravdy, v nichž zpravidla vítězství bere ten nejsilnější, pak italská klasika MSR je (nebo možná doposud byla) přesným opakem. Tedy loterií, kde předem tipovat vítěze je velmi ošidné. Ostatně i tohle téma jsme už v našem blogu rozvedli několikrát.

A ani loňský vítěz Matěj Mohorič neměl lepší výkonnost než favorité závodu, ale byl o něco chytřejší a odhodlanější než všichni jeho soupeři a hlavně, už rok ve své hlavě nosil vítězný plán. A nejednalo se jen a pouze o onu zasouvací sedlovku.

Něco podobného se odehrálo i letos. Byl to souboj předem pečlivě připravených scénářů.

Souboj scénářů

Výjezd na předposlední stoupání Cipressa 20km před cílem byl pod kontrolou nejsilnějších týmů. Tempo bylo rychlé ale nijak extrémní. Všichni vsadili na jedinou kartu, závěrečné Poggio. Je to logické. Potenciální uprchlíci by při přesunu pod Poggio neměli v čerstvém protivětru na pobřeží proti početnému pelotonu žádnou šanci.

Už před začátkem Poggia převzal iniciativu tým Bahrain Victorious. A plán byl každému hned jasný. Pokusit se nastolit takové tempo aby eliminovali zbývající sprintery a dovezli co nejdále svého favorita, "elitního kamikadze" Mohoriče vybaveného stejně jako vloni zatahovací sedlovkou. Matěj Mohorič se měl následně pokusit uplatnit podobný vítězný scénář jako vloni.

Bahrain - Victorious udává tempo na začátku Poggia pro Mohoriče, zbývající favorité si pečlivě hlídají přední pozice 

Vedení pelotonu červeným jezdcům ovšem nevydrží ani do poloviny kopce, protože otěží se chopí Tim Wellens (UAE) pro svého lídra Pogačara. Tento scénář je také všem předem jasný. Wellens se bude snažit dotáhnout Pogačara až tam, kde se kopec začne utahovat aby mohl provést finální útok.

Wellens z už tak vražedného tempa Bahrainu ještě zrychluje. Překvapivě reaguje Ganna (na 4 pozici), Mohorič (na záběru poslední) se snaží dotáhnout na Pogačara, MVDP i VWA jsou v této chvíli dokonce mimo záběr.

Nicméně všichni favorité, včetně MVDP a WVA se na unikající dvojici jezdců UAE přeci jen dotahují, a poté co Wellens odvedl svoji práci (1,5minutové vsazení na 600W), má unikající skupinka favoritů před ostatními už 30m náskok.

1200m pod vrcholem Poggio, Wellens končí skvěle odvedenou práci a Pogačar útočí.

Na tento útok už nachází odpověď pouze trio jezdců, kteří později kompletně obsadí pódium - MVDP, WVA, Ganna.

Během pouhých 500m Pogačar celé kvarteto výrazně vzdaluje od ostatních jezdců.

200m před vrcholem nekompromisně zaútočí MVDP. Na jeho útok už nemá nikdo odpověď

Asi není úplně nutné dokola popisovat jaké watty jsou třeba, aby se jezdec octnul na vrcholu stoupání Poggio v popředí. Pokud se jede jako letos, musí 73kg vážící Mathieu van der Poel vytáhnout normovaných 559W (7,7W/kg), pokud se jede pomaleji jako vloni stačí mu o 50W méně. Ale nejde jen o watty samotné, je třeba umět se zabudovat do vláčku uhánějícího do tohoto stoupání téměř čtyřicetikilometrovou rychlostí a poté reagovat na nástupy útočících lídrů a ideálně si ponechat nějaké palivo na rozhodující atak před vrcholem stoupání. Pokud jsme tedy u těch plánů, tak tohle byl zase plán MVDP. "Pokud mi nahoře zbydou síly, říkal jsem si, že se pokusím rozhodnout už tam", pravil po závodě. A evidentně mu nějaké zbyly. Takže jak řekl, tak i udělal.

Jak takový útok dravce jeho kalibru na vrcholu kopce vypadá? Předloňské zaznamenané maximum MVDP v tomto kopci činilo 1293W, vloni stínoval Pogačara maximem 1270W, a i letos to bylo zřejmě velmi podobné. 1300W je prostě už pár let jeho kalibr na zrychlení. Jako jediný tímto smrtícím arzenálem letos disponoval až do konce.

A tady někde lze zřejmě i v budoucnu hledat profil jezdeckých schopností vítězů MSR. Zvládnout opakované útoky z maximálního tempa a svoji práci dokončit ve sjezdu.

MVDP do závěrečného sjezdu získává 4 vteřinový náskok

...a svůj hubený náskok nakonec uhájil až do vítězného konce

Tady je vše ještě shrnuto ve videu.

Poučení?

Pogačar opakuje stejnou chybu jako před rokem - Poggio prostě není tak dlouhé ani prudké aby zde kdokoliv dokázal vytvořit jediným útokem výrazný rozdíl. To platí i pro tak vyjímečnou osobnost, jakou je Tadej Pogačar. A ano, pokusil se svůj loňský scénář ještě vylepšit o vynikající 600W vsazení týmového kolegy Wellense, ovšem tohle na jezdce Van der Poelova či Van Aertova formátu stejně není dost. Je třeba si uvědomit, že se jede čtyřicítkou a jízda v zákrytu šetří 20% potřebného výkonu. A dobrá, když už se o to pokusil a zjistil, že mu stejně visí tři další jezdci za zadním kolem, nemělo smysl se dále unavovat. Jediné co tím dokážu bude, že se tím nadobro vyřadím z dalšího boje. A tak se i stalo. Ostatně už jsem o tom psal před rokem. Tadej je prostě zvyklý, že když chce tak odjede. Plán "B" nezná.

Mohoričovo kouzlo je pryč - prosadit stejný scénář jako před rokem, i když vylepšený o perfektně poskládaný týmový vláček na úvod Poggia se nepodařilo. Mohorič se držel statečně, ale spurtujícímu kvartetu na vrcholu prostě nestačil. Je zajímavé, že kdyby se pokusil alespoň přiblížit nejlepším letošním zaznamenaných časům ve sjezdu z Poggia, mohl se tak klidně propracovat až na pódium. Na vrcholu měl na "nesjezdaře Gannu" ztrátu pouhých 12s. Přesto se mu ve sjezdu vůbec nepřiblížil. Sedlovka sama prostě křídla nedává. Letos nejrychlejší Matteo Sobrero mu nadělil plných 20 vteřin.

Poggio je opravdu šlapavý sjezd - sjezd Poggio není moc prudký, ale zato je dost členitý. Pro dobrý čas je třeba si za každou zatáčkou přišlápnout nad 1000W. Rychlostní průměr je pouhých 55km/h a znamená u jezdců takovéto wattové špičky:

Když vám sjezdy moc nejdou, stačí být dobrý spurter - je to trošku unavující,ale jde to. Filippo Ganna o tom ví své...

V každém průjezdu zatáčkou chytil Ganna takovouhle 20m mezeru, kterou si musel znovu a znovu následně dospurtovat...

Je s podivem, že WVA, vědom si své převahy ve sjezdu prostě neodjel a absolvoval ho takto odevzdaně. MVDP, jak prohlásil po závodě, sjezdoval pouze na 80% Počítal, že bude lepší se nechat dojet než přehnaně riskovat. A Pogačar? Tohle nechápu ještě víc, že si Gannu nepodjel a nešetřil síly za Van Aertem. Takhle se vlastně  za ním mučil ještě i ve sjezdu. Za odměnu jak víme Ganna v cíli oba spolujezdce přespurtoval...

Ganna vrchařem? Nikoliv. To je opravdu nepochopení. Jak trefně poznamenal můj přítel Jirka Vraný, Poggio není Tourmalet. Tohle 4% stoupání, které se jezdí v háku čtyřicítkou na anaerobní glykolýzu tak úplně nesouvisí s vrchařskými předpoklady. Jedná se zde pouze o krátkodobý několikaminutový výkon. A Ganna rozhodně nemá ani špatné BMI. Tady čisté W/kg tak úplně neplatí a trochu svalů navíc nevadí. Pokud mi pomůžou co nejrychleji zapadnout někomu do háku, jenom dobře.

A jak je vidět z této tabulky prvních 11ti jezdců letošního MSR, vyložený hubeňour není vůbec typický somatotyp pro tento závod.

(c) Jiří Vraný

O fous překonaný rekord - teprve letos za maximálního úsilí několika týmů a všech jejich lídrů, správného větru a počasí, skoro dokonalé souhry na celém kopci, poklidné Cipressy a vystupňovaného totálního nasazení v závěru, překonali jezdci konečně 28let starý rekord Fondriesta a Jalaberta na Poggiu. O pouhých 6 vteřin (!). Tohle je trošku mimo moje chápání.

Nejvíc AERO je držet se nahoře za páky - dělají to tak už teď prakticky všichni. I Van Aert, který si pouze občas před zatáčkou a před spurtem přehmátne dolů, protože je tak zvyklý.

Vítězná taktika ala MVDP

MVDP dopředu avizoval že jeho forma asi není 100% ale vyhrát může. Myslel tím že těch pět minut na max asi vydrží a pak se uvidí. Jeho útok na Poggio byl tak trochu nad jeho očekávání, ale řekněme že to není špatná idea pro budoucí adepty na vítězství. Tedy nic úplně světoborného, ale jiná možnost už prakticky není schůdná.

Je jasné, že veškeré klasiky se dnes jezdí od začátku rychle a tak to asi už zůstane. Je třeba na to být připraven, aerobně vybaven a mít solidní týmovou podporu. To je ale pouze nutná podmínka, nikoliv dostačující.

Nevypadá to, že na MSR lze zvítězit nějakým překvapivým tahem ve výjezdu na Poggio. Na to jednoduše výkonnost jednoho jezdce nestačí.

Ve sjezdu je to možná o něco snadnější, ale i tak loňského Mohoriče považuji spíše za vyjímku potvrzující pravidlo, důvody jsem už uváděl.

I Tadej Pogačar už pochopil, že pokusit se sólově osamostatnit ve stoupání Poggio zřejmě k úspěchu nepovede. Ostatně sám v cíli prohlásil, že to bude příště muset asi zkusit jinak, protože na vrcholu Poggia se díky svému dlouhému ataku ocitl bez sil a až do cíle se už prakticky neprobral.

Vítězné trio Van der Poel, Van Aert a Ganna tedy načrtlo zřejmě jediný rozumně schůdný recept na vítězství. Vynikající 5ti minutový výkon, tj.maximálně rozvinutý silový a glykolytický aparát, dospurtovat si s prvními na Poggio, ale neutrácet více sil než je nezbytně nutné a poté uplatnit sjezdařské dovednosti. Dokonalá technika průjezdu zatáček je podmínkou a jako bonus 7x sprint nad 1000W za každou z nich.

Ideální vítězný profil je tak vlastně opět komplexní cyklista - velmi dobrý aerobní základ pro přiblížení pod Poggio, skvělý 6ti minutový výkon, vynikajicí odolnost na opakovaný sprint a zrychlení z maximálního zatížení, blesková regenerace, vysoká spotřeba laktátu, sjezdařské schopnosti.

Ryzí aerobní vrchař ani typický sprinter už prakticky nemá na MSR šanci uspět.

A pak je tady ještě možnost. Cipressa. Ta má stejný sklon, ale je téměř 2x delší než Poggio. Jenže mezi Poggio a Cipressou je 8km po rovině, které je třeba překonat pětapadesátkou. To nedává případnému úniku na Cipressa moc velkou šanci na úspěch.

Nechme se tedy překvapit, co nám přinese další ročník MSR. Osobně sázím na dojezd skupinek rozdrobených v pár vteřinách dle kvality jejich 6ti minutového výkonu, podobně jako letos. A pokud bude mít někdo vyjímečnou formu a odvahu, může zkusit udělat pár vteřin rozdílu už na vrcholu Poggia a pokusit se je dovézt až do cíle. Podobně jako se to letos podařio Mathieu Van der Poelovi. Vlastně i vloni Matěji Mohoričovi, ten ale svůj nástup započal až ve sjezdu.

Začíná tedy na Milano-Sanremo nová éra univerzálně vybavených cyklistů s jedním jediným plánem?

Apropos - škoda, že se letošního ročníku nemohl také zůčastnit obojživelník Tom Pidcock, mohlo to být ještě o fous zajímavější.

Robert Kleiner,
SPEEDweaponry