Letošní ročník italského otvíráku sezóny Strade Bianche přinesl podobný scénář jako ten loňský. Vítězství opět vzešlo z předlouhého, padesátikilometrového sólového úniku. A pokud se vloni média rozplývala nad právě zrozeným novým Kanibalem, pak vězte, že letošní vítězný Tom Pidcock při své jízdě loňského Pogačara překonal o plné 4 minuty. Jak je to možné? Docela dobře, pokud se blíže podíváme do tajů fyziologie 5ti minutového výkonu.
Hrana hned od začátku
Prvních 130km závodu bylo letos ještě rychlejších než vloni. Do rozhodujícího sektoru Monte Santa Maria, se závodníci dostali o plných 5 minut rychleji než při loňském triumfu Tadeje Pogačara. Pro představu, špičkový klasikář vážící 70kg, musel zvládnout v tomto náročném terénu jízdu normovaným výkonem 350W po dobu více než tří hodin, než nastala rozhodující fáze závodu. Dnes prakticky nenajdete jarní závod, kde by to bylo jinak. To je prostě hodnota, na které se musí bez větších škod umět pohybovat adepti na vítězství v jarních klasikách. Ale ani to není zdaleka celý obrázek připravenosti klasika. Do četných, několikaminutových stoupání, je třeba přišlápnout na 6W/kg. Velezkušený klasikář, Greg Van Avermaet, který se na jarní sezónu svědomitě připravoval, se během úvodních tří hodin octnul celkem 3x na hraně svých glykolytických možností (energetické možnosti pokračovat nad jeho FTP se rovnaly nule). A to samozřejmě pro něj nevěstilo do finální hodiny závodu nic dobrého, takže skončil spolu s Julianem Alaphilippem a další desítkou ambiciózních jezdců 6 minut za vítězným Pidcockem. Budiž jim malou satisfakcí, že na loňského vítěze Pogačara by svou jízdou ztratili pouhé minuty dvě.
Stejně tak se závod ne-úplně povedl předloňskému vítězi Van der Poelovi. "Nebylo to úplně špatné, ale jsem zatím ještě daleko za svými možnostmi, prohlásil." Pouhý měsíc od jeho cyklokrosového triumfu mu nedával dostatek prostoru přestavět jeho výkonnost na tento typ závodů.
Tadej Pogačar a jeho plánovaný triumf
Loňský útok Tadeje Pogačara byl zcela záměrně umístěn do ikonického dvojkopce Santa Maria, který dal vyniknout jeho vrchařským schopnostem, ale i sjezdařským dovednostem. Jak známo, Tadej svůj útok zahájil nikoliv ve stoupání, jak bývá zvykem, ale ve sjezdu na klikatém šotolinovém úseku, mezi těmito dvěma prudkými výjezdy. Nikdo tehdy nebyl schopen jeho odvážný kousek následovat.
Monte Santa Maria je náročné šestikilometrové šotolinové stoupání s vloženým kilometrovým sjezdíkem, které po výjezdu pokračuje 3,5km dlouhou vrcholovou pasáží.
V náročném výjezdu, který je na obrázku a který se v závěru nepříjemně "utahuje" až na 15%, se Tadej vloni nadobro vzdálil svým pronásledovatelům. Tento překvapivý tah, podložený jeho skvělým sjezdařským uměním na šotolině, mu příjemně pošetřil síly v počátku úniku a ostatní jezdce postavil do nevýhody. Jednoduše řečeno, dobře vymyšlený a skvěle provedený plán.
Neplánovaný Pidcock
Oproti dokonalému plánu Tadeje Pogačara, letošní vítězná jízda Toma Pidcoka začala vlastně úplně nevinně, ale velmi podobně.
Na začátku dvojvýjezdu Santa Maria se aktivity ujmul Alberto Bettiol (EF Education) a dynamickým zrychlením se odpoutal od skupiny nejsilnějších jezdců. Za ním se vydal Bagioli (Soudal) a poté i Tom Pidcock (Ineos). Vytvořila se tak poodskočená trojice, která se hnala na první část stoupání Santa Maria. Tou dobou už ale byli vepředu další 3 jezdci - De Marchi (Jayco), Bistrom (Intermarche) a Romeo (Movistar).
Na prvním kopci už měla uvedená trojice malý náskok a po kilometrovém sjezdu se ocitá Pidcock (stejně jako vloni Pogačar) 100m před svými spolujezdci.
Pokračuje tedy sólově a výjezd Santa Maria zdolává za neskutečných 3:09, čímž překonává Pogačara o 5s. VAM rovných 2000(!). Doporučují si prohlédnout ještě jednou první obrázek krajiny a pokusit si představit, že tento kopec Pidcock zdolal za 3:09.
Jenomže Atila Valter (Jumbo) ze skupiny pronásledovatelů, uvedené stoupání zvládnul dokonce ještě o 10s rychleji než Pidcock, ale ani to na rozjetého Pidcocka nestačilo. Atila, který měl zřejmě vynikající vrchařskou fomu, nakonec po spolupráci s ostatními a nepochopitelné (ne)spolupráci s lídrem svého týmu Bennottem (Jumbo) skončil celkově pátý. Bennott se dle svých slov cítil na vítězství a to bylo zřejmě při lepší týmové taktice reálné.
Pidcock tedy uhání osamoceně za zbývajícími jezdci v úniku, Romea zdolává ještě ve stoupání Santa Maria, zbývající dva nabírá do háku po dalších 10ti kilometrech, aby posledního z nich, zuby nehty se držícího špičkového vrchaře De Marchiho zanechal svému osudu 20km před cílem a pokračoval sólově až do cíle na Piazzo di Campo.
Během své sóĺové jízdy nejen že dokázal utrhnout z háku všechny uprchlíky, které po cestě posbíral, ale zvládnul i přepsat prakticky všechny loňské Pogačarovy výjezdy (do cíle mu zbývalo ještě téměř 1000 výškových metrů). Jeho vytříbené sjezdařské umění mu navíc udržovalo alespoň minimální odstup před skupinkou pronásledovatelů, kteří se zformovali zhruba 30km před cílem aby do cíle dojeli takto: 2.Madouas, 3.Benoot, 4.Costa, 5.Valter, 6.Mohoric.
Tito jezci se Pidcockovi několikrát přiblížili doslova na pár vteřin, ale když už to vypadalo, že bude dostižen, získal si opět ve sjezdu pár vteřinek a svou miniaturní převahu nazpět. Neskutečný výkon a krásná podívaná na Pidcockovo sjezdařské umění.
Je třeba ale férově poznamenat, že kdyby stíhající jezdci méně spekulovali a všichni poctivě pracovali, byl zřejmě Pidcock v jejich silách. Ale to jsou kdyby.
Dává cyklokros na Strade křídla?
Vzhledem k tomu že Pidcock není zdaleka prvním cyklokrosařem, kterému se na Strade podařilo zvítězit, nabízí se otázka, zdali je cyklokrosové umění v tomto závodě výraznou výhodou. A odpověď je myslím nasnadě. A není to jen mistrovství ve sjezdech, které dovoluje cyklokrosařům šetřit síly nebo dokonce podniknout vítězný útok.
Je třeba si také uvědomit, že stoupání na Strade znamenají pro jezdce přes 1,5 hodiny strávených nad jejich funkčním prahem, stylem opakovaných 1-5ti minutových intervalů na úrovni 7W/kg. Tyto intervaly se samozřejmě odehrávají hluboko v jejich anaerobním, glykolytickém režimu, které je právě cyklokrosařům vlastní a po ukončené cyklokrosové sezóně je u nich rozvinuté na maximální možnou míru. Pokud si tedy po cyklokrosové sezóně odpočinete a dotrénujete i aerobní výkonnost, jako se to podařilo právě Pidcockovi, jste ideálním adeptem na vítězství právě v tomto závodě.
Tadej je naopak jezdec na celkové pořadí s vynikající aerobní složkou výkonnosti, ale má i skvělé klasikářské předpoklady, tedy anaerobní jedno až několika minutové zrychlení. Obě své přednosti koneckonců naplno ukázal i na loňské Strade.
Jenomže pokud jako Pidcock projdete nedávnou specializovanou krosařskou přípravou, vážíte o 10kg méně než Pogačar a závod vede profilem členitého Toskánska, můžete neporazitelného Tadeje překonat jako se to v sobotu virtuálně podařilo Pidcockovi. Ten ze stejného místa na ikonické trati zvládnul časovku na 50km o 4 minuty rychleji a trumfnul tak Tadejovu mistrovskou jízdu. Jeho esem největším byla bravurní technika ve sjezdech (nejenom na těch šotolinových) a vynikající 5ti minutový výkon. Dokázal tak ještě vylepšit Tadejův neskutečný průměr, absolvovaný v členitém terénu Toskánska, z 38.0km/h na 39,2km/h. Samozřejmě na bezdušových 30mm pláštích.
Může se tedy Pidcock stát Kanibalem?
Po podobném heroickém výkonu, kdy jezdec výrazně překoná všechny myslitelné představy, vyvstane vždy logická otázka. Nemůže být právě on tím, kdo dokáže vítězit v kterémkoliv závodě, včetně těch nejtěžších třítýdenních?
Jak již bylo na tomto blogu uvedeno několikrát. Stát se v současnosti novým "Kanibalem" je díky protichůdným požadavkům klasik oproti třítýdenním etapákům kategorie Grand Tour prakticky nemožné. 5ti minutový maximální výkon má zcela odlišné nároky na přípravu jezdce a skladu jeho výkonového profilu. Na rozdíl od hodinové časovky či náročného alpského stoupání, které vyžadují maximalizaci aerobních předpokladů jezdce, několikaminutové výkonové špičky jsou dány skvěle vybudovaným glykolytickým motorem jedoucím na laktát. Čím výkonnější je tento zdroj, a čím dříve začne zabírat pomyslné "glykolytické turbo", tím rychleji ale skončí čistě aerobní dodávka výkonu. Svaly se přepnou na jednodušší palivo, před mnohem náročnějším přísunem energie pomocí oxidace tukových zásob a čím více obohaceného paliva dodáte, tím více ho svaly zpracují.
A to je důvod, proč nemůžete být nejlepší na světě v obou disciplínách. Laicky řečeno, spotřeba a zplodiny výkonného turba jsou tak vysoké, že je tento zdroj na maximum využitelný pouze jednotky minut. Šampióni třítýdenních etapových závodů ale potřebují špičkový výkon udržitelný po dobu desítek minut, jinak nebudou stačit závěrečnému tempu jezdců na celkové pořadí.
Sobotní výkon Thomase Pidcocka ukázal, že nyní je šampiónem hned v několika cyklistických disciplínách. Předně tedy opakovaná 3-5minutová maxima okolo 7W/kg, naprosto vyjímečná technika do sjezdů, vynikající regenerační schopnosti po ukončení intervalu do kopce a ano, skutečně vynikající aerobní základ, bez něhož není možné se dostat do závěrečné hodiny v závodě, natož ho posléze pomocí svého turba rozhodnout.
Neptejte se tedy, zdali se Tom chystá vyhrát nějaký třítýdenní etapák. Neptejte se na to ani Van Aerta, ani Van der Poela. Ačkoliv mají špičkový aerobní základ, skuteční šampióni usilující o celkové vítězství v podnicích Grand Tours je po půl hodině v těžkém kopci nebo časovce dokážou eliminovat svým obrovským aerobním motorem, který se jim jen tak metabolity nezaplaví.
A je velký rozdíl vyhrát jednu nebo dvě etapy a nebo muset být v pár vteřinách na kopci každý den. Možnost zregenerovat z převážně aerobního výkonu je řádově odlišná úloha od náročné eliminace laktátových splodin. A stejně tak je omezená i možnost doplnění vyčerpaných glykogenových zásob konzumací sacharidů. Fyziologie lidského těla je v tomto směru neúprosná.
Robert Kleiner,
SPEEDweaponry
PS: Pokud se Vám naše čtení líbí, pak odkazy na tyhle články dáváme na facebookové stránky "Trénink s Watty" a "SpeedWeaponry", nezapomeňte si je olajkovat, ať o nich víte.