Olympijský závod rozhodně nezklamal a ani náš současný republikový mistr Michael Kukrle (ELKOV Kasper) se neztratil. Takto výraznou kamerovou stopu v olympijském silničním závodě už dlouho nikdo z čechů nezaznamenal.
Po 184km v úniku, ve velmi náročných klimatických podmínkách, kde byl Michael spolu s Jurajem Saganem motorem uniknuvší 8mi členné skupinky ani náhodou nesložil zbraně. Po jejím dojetí favority zabojoval a do cíle si přivezl řadu velmi cenných sklapů. Namátkou Valverde, Porte, Dumoulin, Chaves, Kangert, Evenepoel, Keldermann, Nibali, …
Covidový teror jménem OH Tokio
Pokud si uvědomíme, jaký „covidový teror“ Michael od japonských organizátorů zažil, když se dozvěděli že přiletěl „infikovaným“ letadlem – samotka na kuřáckém pokoji bez oken, dva dny bez spánku, kontrola v 5ráno před startem, zákaz rozjetí se před startem na vzduchu (místo toho 4hodiny na nenáviděném ergáči), má jeho výkon opravdu mimořádnou hodnotu. Výše uvedené by zlomilo nejednoho šampióna a Michaelově fyzické připravenosti a zejména psychické odolnosti je třeba vyseknout poklonu.
Naopak Zdeněk Štybar, letící soukromým letem se dle svých slov uvařil při prvním nástupu pod vrcholem Mt.Fuji.
Bezpečí a obtížnost v prvé řadě
Olympijská trať nebyla nijak zvlášť atraktivní a průjezdy přes automobilový okruh jí na kráse moc nepřidaly, ale byla super bezpečná a hlavně mimořádně obtížná. Jak klimatickými podmínkami (vysoká vlhkost i teplota), tak převýšením (4800m) a samozřejmě i výrazným časovým posunem – jezdci startovali ve 4h ráno evropského času. Takže kdo se předem nezajímal o aklimatizaci, nemusel se do Tokia vůbec obtěžovat. Tyhle okolnosti opravdu nejde přetlačit sebelepší formou.
Prvních 100km se na tempu hlavního pole podílel především obhájce olympijského zlata z Ria, belgičan Greg Van Avermaet, který osamoceně udržoval rozumný náskok uprchlíků pro belgické želízko Wout van Aerta a posléze jeho úlohu převzal Jan Tratnik, pro Pogačara. Ten během své 80km špice dokázal náskok uprchlíků, který činil i 20minut výrazně eliminovat. Svědectvím úsilí Jana Tratnika budiž fakt, že jeho první 2 hodiny v hlavním poli pro něj znamenaly průměr pouhých 242W a rychlostní průměr 31km/h. Zato jeho druhé 2 hodiny tentokrát na špici hlavního pelotonu měly NP o celých 100W vyšší. A závěr jeho práce - 40minutové stoupání na Fuji odpracoval průměrem 388W (!). Průměr 40km/h v těžkém terénu s převýšením 1800m je něco co budí obrovský respekt! Výjezdem na Fuji práce Tratnika skončila, následoval 15km sjezd a za dalších 20km byl zbytek uprchlíků v čele s Kukrlem dostižen.
Následující výjezd na sedlo Mikuni si vybrali favorité v čele s Pogačarem jako optimální možnost jak odpárat nebezpečného "obojživelníka" Van Aerta. Předchozí výjezd na Fuji byl sice dlouhý, ale sklon 2,5% v balíku, který se pohybuje rychostí 32km/h z principu příliš selektivní být nemůže.
Ovšem výjezd na sedlo Mikuni, to je jiná – 10% průměrný sklon s místy až 14% stěnami k atakům přímo vybízel. Vedoucí jezdci zde pro udržení se v prořídlé finální skupince museli po 200km soupeření předvést půlhodinový VAM 1750. V podání skvěle jedoucího McNultyho se konkrétně jednalo o 407W (5.9W/kg), přičemž v rozhodující střední části kopce, kde útočil Pogačar to bylo dokonce 11minut výkonem 426W (6,2W/kg) což dávalo VAM 1832.
A je tady to o čem jsme již psali minule – Pogačar, Roglič a spol. umí VAM 1900. Pokud chcete jet s nimi, nezbývá než toto tempo akceptovat. Což se v té chvíli povedlo pouze jeho kolegovi z UAE Brandon McNultymu, a kanaďanovi Woodsovi. Naopak o téměř 10kg těžší Van Aert byl na hranici svých možností a trvalo mu předlouhých 10minut, než se na vedoucí trio opět dotánul. Ve svém úsilí sice zůstal osamocen, ale za jeho zadním kolem mu s povděkem viseli Uran, Kwiatkowski, Carapaz, Yates a další, kterým Pogačarův nástup také nechutnal. Van Aert musel tou dobou podávat výkon 480W.
Mimochodem, jak bylo vidět na letošní Tour de France, Pogačar hodnotu VAM 1900 ve stoupáních, na rozdíl od loňského ročníku, kdy zápolil s Rogličem, nemusel vůbec použít. Takže svou druhou vítěznou Tour jel výrazně pod svoje možnosti. Na vítězství v etapách mu stačilo VAM 1750. Jeho trenér, který Tadeje vede na vedlejší úvazek (jinak je profesorem na univerzitě a zaměřuje se na výzkum diabetu), neváhal označit vedení tréninku jeho soupeřů za plné chyb.
Finální McNultyho atak
25Km do cíle vyprovokoval chytrý únik McNulty ke kterému se přidal Carapaz. A vyplatilo se. Dvojice vzorně střídala a vše se zdálo být jasné. Jenže McNultymu v mírném stoupání 5km do cíle došlo a zápletka se znovu otevřela. Uprchlíci měli k dobru až 40sekund a situace pro skupinku s Van Aertem už vypadala dost beznadějně. Jediný kdo se s prohrou nesmířil byl opět Van Aert. Vedoucí duo sjížděl sám a celou stíhací skupinku přiblížil ke Carapazovi s McNultym až na 13 vteřin. Ovšem jakmile byli uprchlíkům nadostřel, opět se ve skupině začalo taktizovat a nastupovat, takže Carapazovi už nic nebránilo dojet si osamoceně pro vytouženou zlatou olympijskou medaili. Van Aertovi se podařilo ve fotofiniši s Pogačarem dobýt alespoň stříbro.
Vítězný Carapaz se snímačem vnitřní teploty CORE na hrudním pásu závodil velmi chytře.
Co tě nezabije, to tě posílí
Není bez zajímavosti, že první dvě desítky v konečném pořadí obsadili jezdci kteří ještě v neděli absolvovali poslední etapu Tour de France. A tahle skutečnost tedy vede k úvaze o počátku (staro)nové éry v přípravě na nejtěžší jednorázové závody v duchu "co tě nezabije, to tě posílí". Týden odpočinku a aklimatizace musí pro talentovaného sportovce bohatě stačit. Ostatně za éry Eddyho Merckxe to nebylo jinak.
A když Valverde ve svých 38 letech získal v Insbrucku duhový trikot mistra světa, jen týden předtím dokončil Vueltu v které až do konce bojoval na pokraji svých sil o celkové pořadí.