Vítězná teleskopická sedlovka Matěje Mohoriče na letošním Milano-Sanremo obletěla svět. Vzkaz je jasný, tudy se ubírá další kapitola sjezdového umění. Kdo chce vyhrávat závody ve sjezdech, musí tudy. Jenomže tak jednoznačné jak to vypadá to prostě není.
Jakkoliv se belgické Ronde, italské Strade-Bianche, francouzské Paříž-Roubaix a další klasiky dají směle pojmenovat jako závody pravdy, v nichž zpravidla vítězí ten nejsilnější, pak italská nejdelší klasika MSR je přesným opakem. Tedy loterií, kde předem tipovat vítěze je velmi ošidné. Ostatně i na tohle téma už tady byla řeč.
Letošní vítěz Matěj Mohorič zřejmě neměl lepší výkonnost než favorité závodu, ale byl o něco chytřejší a odhodlanější než všichni jeho soupeři a hlavně, v své hlavě nosil už rok vítězný plán. A nejednalo se jen a pouze o onu zasouvací sedlovku.
Matěj Mohorič, byl o něco chytřejší než všichni ostatní. Nevyhrál, protože měl nejlepší výkonnost, ale jelikož měl v hlavě funkční vítězný plán.
Loterie zvaná Milano-Sanremo
Když si vloni právě na tomto závodě Mohorič uvědomil, že mu délka i profil skvěle sednou a dokáže se prodrat na poslední stoupání Poggio v popředí pelotonu, byl už jen krůček k tomu, aby se v jeho hlavě zrodil smělý plán. Ze svého oblíbeného aero stroje Merida Reacto Team přesednul na tradičnější Merida Scultura Team s kulatou sedlovou trubkou a nechal ho osadit zasouvací sedlovkou (drop 60mm), větším brzdovým kotoučem a prototypem speciálních keramických ložisek. Pečlivě si nastudoval a natrénoval závěrečný 3 minutový sjezd do Sanrema (dokonce si údajně nechal v průběhu přípravy pozastavit provoz, aby ho mohl absolvovat několikrát naplno) a jeho odhodlání, specializovaná sjezdová příprava a finta se zajížděcí sedlovkou přinesla své ovoce. Nešlo ani tak o lepší aerodynamiku, jako o snížení těžiště, umožňující projíždět zatáčky vyšší rychlostí. Stejně tak větší brzdový kotouč slibuje o něco lepší účinnost a tedy možnost jít na brzdy o něco později a lépe dávkovat brzdnou sílu.
Jak asi tušíte, ihned po jeho vítězném sjezdu jsem se šel podívat na jeho záznam. Abych s překvapením zjistil, že jeho opěvovaný sjezd na hraně a někdy i za hranou absolutního rizika byl výrazně (slovy o patnáct sekund) pomalejší, než ten který předvedli jezdci z druhé skupiny jako Kwiatkowski, Tratnik, ale i ve finále celkově druhý Antony Turgis. A to vůbec nehovořím o loňském výkonu Simona Clarka, nebo 3 roky starém sjezdu Nibaliho, kteří byli ještě o pár vteřinek rychlejší.
Takže vyjímečně rychlým sjezdem Matěj Mohorič své překvapivé vítězství nezískal.
Jak ho tedy dosáhnul?
Mohoričovy střípky k vítěznému finále
Výraznou roli určitě sehrálo jeho odhodlání - prostě hlava nastavená že letos ten závod rozhodne v roli nejrychlejšího sjezdaře. A na to se i náležitě vybavil jak po techniké stránce tak po té "mentorské". Čemu hlava uvěří, to se může stát skutečností.
Jeho roli mu také usnadnili soupeři, kteří když viděli jak se vrhnul střemhlav dolů a do jakého rizika byl ochoten jít, řekli si že tohle opravdu už nejsou schopni podstoupit.
Rovněž umné Mohoričovo PR během vlastního závodu, kdy objížděl své soupeře s varováním: "Podívejte se, mám zajížděcí sedlovku, ani to za mnou nezkoušejte", jistě udělalo se sebevědomím ostatních své.
A k vítězství mu paradoxně pomohly i Pogačarovy nástupy na závěrečném stoupání Poggio. Výjezd na tento 6ti minutový kopec byl změnami tempa v kopci výrazně pomalejší, než například v roce 2019, kde ho špička včele s Kwiatkowskim zvládla o celých 11 sekund rychleji. Loňské tempo Van der Poela a spol. bylo s tímto rekordním záznamem také prakticky srovnatelné.
Mathieu van der Poel (MvdP) musel vloni předvést na Poggio normovaných 559W, kdežto letos mu stačilo "pouze" 504W. Jeho loňské zaznamenané maximum v tomto kopci činilo 1293W, letos stínoval Pogačara maximem 1270W, tedy velmi podobným.
Ti, jenž se drželi zpět ve skupině na ustáleném tempu bez nástupů, měli samozřejmě ve finále ještě o něco výhodnější pozici. Nikdo z nich samozřejmě dopředu nevěděl, zdali se případné pokusy o únik na kopci přeci jen nezdaří, takže bylo potřeba držet ve skupině na dostřel a doufat a věřit ve svůj plán.
Pokud do tohoto Mohoričova "vítězného mixu" přidáme i televizní motorku, která mu dělala v rozhodující chvíli vodiče, nespolupráci skupiny favoritů ve sjezdu a bezprostředně po něm, je nasnadě, že štěstí Mohoričovi letos opravdu přálo. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se mu MSR vyhrát podařilo, a to přesně takovým způsobem jak si před rokem předsevzal. Dokonale tak potvrdil známě přísloví, že štěstí přeje připraveným.
A poučení pro ostatní?
Tak především i Pogačar si asi uvědomil, že nemůže nastupovat v 5% stoupání a myslet si že takto závod rozhodne. Tedy může, ale MvdP, WvA a spousta dalších ho tam bez problémů eliminují. I on a jeho tým už budou příště určitě chytřejší. Taktika udělat závod těžkým a vypustit svého lídra na začátku posledního kopce v případě MSR prostě nefunguje.
Pokud chcete MSR vyhrát, musíte mít dobrý plán, ten Pogačarův zas tak výhodný nebyl. Ani při jeho kvalitách.
A i pokud máte dobrý plán, musí vám ho okolnosti dovolit uskutečnit. Kdyby se únik na Poggio přeci jen zdařil, a soupeři měli nahoře náskok 11s, jen těžko by šlo dotáhnout vše do vítězného konce dle stejného scénáře. Okolnosti a Pogačarův neúspěšný plán to cestu za vítězstvím Mohoričovi výrazně usnadnily.
Mathieu van der Poel je zpět
O fenoménu MvdP jsme už psali několikrát. Nejedná se ani tak o nějaké nové poučení jako spíše o další důkaz jeho neskutečných kvalit. Po vleklých zraněních se zády a kolenem stihnul odtrénovat na Gran Canarii pouze jeden poměrně progresivní měsíční blok a týden před závodem si o něco snížit počet hodin v sedle. Na Milano-Sanremo jel dle svých slov se zapracovat do závodní intenzity bez očekávání nějakého výsledku. Přesto za Pogačarem ani dalšími vůbec nezaostával, ba právě naopak. Byl jedním z mála, který všechny nástupy bez problémů eliminoval a v kopci i průběhu celého závodu se pohyboval s naprostým přehledem. Třetí místo ze skupinky si přesvědčivě obhájil nejlepším spurtem na jeho "standardní" úrovni 1300W.
Naprosto nic ze své výbušnosti ani vytrvalosti tedy během rekonvalescence svých zranění neztratil a pokud zůstane zdravý, bude na tom v průběhu sezóny ještě výrazně lépe. Už nyní je ale zřejmě horkým favoritem celého zbývajícího jara.
Změní teleskopická sedlovka svět silničních kol?
O tom, jak moc rozhodující rozdíl přineslo Mohoričovi zasunutí sedlovky o 6cm, je možné diskutovat. Faktem zůstává, že právě Mohorič už nyní patří k nejlepším sjezdařům v pelotonu. Své schopnosti ostatně využil i při odvracení možné katastrofy, když díky nepozornosti najel do odvodňovacího kanálku a musel se skokem vrátit zpět na vozovku.
Sám Mohorič tvrdí, že trénovat a závodit s teleskopickou sedlovkou v reálném čase s nejlepšími světovými závodníky je úplně nová problematika. Ať tak či tak, jeho vítězství bylo způsobeno pravděpodobně souhrou mnoha okolností a není příliš pravděpodobné, že nastanou i příště.
100gr navíc pro sériový drop-post, komplikace pro mechaniky, jsou nyní výzva pro výrobce silničích strojů, kteří se ke kulatým otvorům svých sedlových trubek spíše nebudou chtít vracet a museli by mít zájem tento prostor nějak komerčně uchopit. Nechme se tedy překvapit.
Robert Kleiner,
SPEEDweaponry